Harmonie zítřka

Století XVIII., „století rozumu", skládalo víru svou ve filosofii a očekávalo od vítězství rozumu příchod zlatého věku. Století XIX., zklamáno filosofií, vložilo víru a naději svou ve vědy přírodní, čekalo od nich odpovědi na všecky otázky.

Teprve století XX. poznává jednostrannost tohoto dosavadního počínání. Svítá pravé poznání, že nemá člověk pouze rozumu, jejž třeba upokojiti, ale také cit a vůli, jež nutno ve jménu harmonického života také upokojiti jako rozum.

A tak hned na samém počátku století u vůdčích hlav života duchovního jsme svědky obrození náboženství. U většiny je to však hledání nové formy náboženství.

Nové náboženství žádá především náboženskosti od člověka. Jsou pak náboženskostí životní vztahy, vztahy citu a vůle k nadosobnímu, nadlidskému, nadsvětovému, absolutnímu, věčnému, božskému.

Existenci tohoto božství si nový člověk rozumem nedokazuje, protože rozumem nelze ji dokázati, ale ví také, že nelze ji vyvrátiti. To co k uznání a žití dle toho přesvědčení ho vede, je jeho cit, vnitřní hlas.

Člověk poznává, že jsou tu pravdy, které jeho rozum uznati musí, že jsou tu dobra, po nichž nutně touží jeho vůle, že jsou tu krásna, jimž nemůže se jeho cit oddati jinak než s láskou.

Uvědomuje si soubor Pravdy, Dobra a Krásna jako něčeho nadindividuálního, nadlidského, nadsvětového, absolutního, věčného, božského.